Nechte si slova, která potkáte při čtení

Jste uprostřed kapitoly. Slovo vás zastaví. Větě rozumíte dost na to, abyste četli dál, tak čtete a řeknete si, že ho večer vyhledáte. Večer je slovo rozmazané a věta, kvůli které stálo za to si je nechat, odešla s ním. Čára tužkou v papírové knize večer přečká. Slib daný paměti ne.

K tomu je osobní slovník. Ne k zásobě slov obecně. K jednomu slovu, zachycenému, dokud ještě viselo na stránce, na člověku nebo na důvodu.

Co stojí za to zapsat

Ne každé slovo, které neznáte. Ta, která něco udělala. Větu, kterou byste chtěli umět říct. Jméno pro pocit, pro který jste slovo neměli. Slovo, které jste málem použili a pak vyměnili za menší.

Když si necháte všechno, ze zápisníku je další seznam, který neotevřete. Když si necháte to jedno, které vás zastavilo, máte už důvod se vrátit. Napište je tak, jak jste je potkali. Pak jeden vlastní řádek: stránku, člověka, proč vás zastavilo. Slovník umí dodat význam. Ten řádek nedodá, a podle něj ho později poznáte.

Co musí být na kartě

Uložené slovo, které je jen pravopis, připomíná, že jste něco zapomněli. Potřebujete význam, který přečtete jedním dechem, způsob, jak se slovo říká, odkud pochází, a příklad, který je ukáže při práci, kterou dělalo na stránce.

Původ není ozdoba. Slovo, které umíte zařadit, do řemesla, do obrazu, do jiného jazyka, má důvod zůstat dřív, než vás jakýkoli rozvrh požádá, abyste je opakovali. Vocabulary tu kartu sestaví, když slovo napíšete: definice, výslovnost, původ, příklad ve skutečné větě. Poznámka je vaše. Karta zůstane v iPhonu i bez připojení, a tak se doopravdy čte.

Vaše, ne úkol

Většina procvičování slovní zásoby začíná seznamem, který napsal někdo jiný, a minuty pak jdou na slova, která jste nikdy nepotřebovali. Slova, která stojí za to si nechat, vaše četba už vybrala. Začněte u nich. Až budete chtít procvičovat, cvičení vyjde z toho zápisníku, ne z balíčku, který s knihou v ruce nemá nic společného.